Stačí, když sjedete trochu níže do poloviny na jedinou tučnou větu v textu. Původním jménem Dřízga z historického Dřazga, což byl druh šlechtického titulu v Polsku. Táta Eduard z toho měl vlastně dost, český hudební skladatel neoklasik, později začal, pro snadnou výslovnost, používat umělecké jméno Driga, což se mi, pro tu snadnější výslovnost, konečně zalíbilo. Již takzvaný raný velký hudební talent pro skladbu a klavír, celoživotně zcela oddán hudbě, genialitě a nedostupným sférám; přes popularitu s dotekem strhující osobnosti, byl rovněž osobností vysokého IQ. Určití lidé to mají tak jako dané, s barvou jakoby mánie... Jednu, dvě peripetie s jeho tátou, rovněž Eduardem, což byla zvláštní osobnost stranou s oblibou tajemství a se rčeními jako nikdy nic nechtěj a údajně i příležitostný velký telepat, který synovi nahlas četl hlavu, což ho jako vzdělance od nevzdělance už v dětství vyšokovalo. Za své zjevení Boha, zpět k Eduardovi a tátovi, jeho slovy mi a s dlouhým jedinečným vyprávěním, považoval své životní a osobní setkání se Svjatoslavem Richterem, kdy tvořil druhou postavu na jeho koncertě u nás, což byla vyjímečná událost, odehrávající se tehdy v ČR jednou, dvakrát, možná spíše jednou vlastně... Eda dovedl live mluvit o Richterovi třeba deset hodin najednou, čas ale nehrál roli...
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svjatoslav_Richter
https://alive.osu.cz/prave-vyslo-cd-eduard-drizga-the-complete-piano-work/
Děda z matčiny strany, s předky z Rakouska a rakousko-německým celoživotním stylem a drsným českým humorem, byl autor technických a průmyslových zlepšováků, boxer a selfmademan s pěti dětmi s ideálem univerzálního životního rozhledu a zcestovalosti, pro kterou si i sám postavil v garáži několik velkých aut a vtipné je a ani nevím jak byl schopen i tohoto, že i předpověděl jako varování, co se s tím nejlepším stane, až ho dostaneme do ruky my. Měl se později, v kurzu světoobčana, stát obchodníkem v Holandsku, ale kouzlo Čech už tehdy s časem vítězilo, babička to svedla na dědu, čímž to bylo vyřešeno.
Matka je žačkou Zuzany Růžičkové, srdcově, koncertní hudebnicí, cembalistkou a učitelkou klavirní hudby, s životním ideálem, jednou jejími slovy mi, vrcholícím interpretací skladatele J. S. Bacha a duchovní vize, hudebníci mají toto trošku jiné i jak jsou u hudby dlouho. Zuzana Růžičková byla největší a nejznámější světovou interpretátorkou hlavně J. S. Bacha. Ale co mi ji přiblížilo ještě více, byla poznámka astrologa Pavla Turnovského, ve smyslu, že může jít o nej. osobnost století, jednoduše. Načež se mi dostala do rukou kniha Sto zázraků od Wendy Holden (2019) a když jsem si zpětně vybavil, že Zuzana Růžičková byla jedna z mála, ba svého druhu jediná - znali se osobně a poměrně blízce a byla jednou z jeho životních křižovatek - o které táta okamžitě mluvil s úplně jiným hlasem, stylem a jak mi sám řekl, se zcela jedinečným druhem ocenění, které víceméně nemělo paralelu, začalo mi docházet, že ta poznámka Pavla Turnovského může být tím, co sděluje. Táta mi říkal, že u Zuzany stačilo, když vstoupila do místnosti, kdy druhou věcí bylo její mlčení a nakonec nesmírně trefně pronesená poznámka, jejíž celkovou sílu a moudrost si člověk musel následně douvědomit a kdy zalapal po dechu a každopádně nebyl schopen reakce a odpovědi a v podstatě i jakéhokoli odporu. Tohle celé prý už stačilo na to, abyste poprvé pocítili, po paměti, že u ní jde o něco zcela originálního a většího, než je velká, ba největší a populární osobnost, ten vliv, popisoval, byl jasný a nevysvětlitelný, jako by z úplně jiné dimenze ještě, jejíž vliv je větší, než každý z těch, co známe. A tady pamatuji, že táta mluvil a zřetelně naznačil stejnou notu, v čemž jsem si jist, podobně jako Pavel Turnovský. Věřím, že takovéto momenty mají pro všechny větší důležitost a vliv, než si můžeme uvědomovat běžným vědomím, v daném aktuálním okamžiku a podobně. Ta knížka Sto zázraků je jako... teleskop do jiného vesmíru. Což já dodnes nevím, jen jsem se takto nějak narodil (i když učitelé řekli, že jsem samorodý) a dodnes mi tyto věci přijdou jako zajimavé téma, co se dá probírat znovu a znovu, tak jsem z toho něco, i když krátce, napsal.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zuzana_R%C5%AF%C5%BEi%C4%8Dkov%C3%A1
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Turnovsk%C3%BD
Ze sourozenců jsem nejstarší. Jsou to o dva roky a půl mladší Eda. Jana, mladší o skoro deset, jejíž originální zajimavost je, že vystudovala Literární akademii Škvoreckého, sen spisovatelů a věnuje se lidským právům a práci pro nezávislé médium Epoch Times. Čtu jako občasník stále rád.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_%C5%A0kvoreck%C3%BD
https://cs.wikipedia.org/wiki/The_Epoch_Times
Adriana. Klára, dcera operní zpěvačky z Ostravy, Evy Dřízgové Jirušové.
https://www.ndm.cz/cz/osoba/240-drizgova-jirusova-eva.html
A Anežka, Vendula a Jůlie, které jsou dcery pražského knihovníka z Klementina, filozofa a tarotisty, PhDr. Jůliuse Hůlka, jehož filozofického směru, Řimsologie, jsem příznivcem. Je to takový směr, co se stane s knihovníkem, který přečetl už všechno... Ale neříkám to samozřejmě dobře.
https://www.ucl.cas.cz/edicee/images/data/sborniky/1997/Hospody/III.%20H%C5%AFlek.pdf
Já jsem si dal ten úvod jako astrologické plus. Jelikož součást astrologie je filozofie a nějaká šíře. Neboť horoskop je o osobnostech a tím i o mnoha osobnostech a o světě. Tedy, průprava může být plus a chtěl bych speciálně zde za ni všem z rodiny poděkovat, jako tedy v lepším případě astrolog čili specialista na všechno (a na nic, někteří odborníci tvrdí, že obojí je zajímavé ve stejné míře, ale hezky jsem to rozepsal); dál číst nemusíte...
Díky rodině jsem se v životě už od dětství mohl setkávat s řadou celebrit a podobně, kterým všem rovněž posílám své poděkování. Bylo by opravdu nelehké je vyjmenovat, z herců mne napadá, od Sagvana Tofiho k Sylvesteru Stallonemu. Jiřině Bohdalové jsem nesl dvě těžké tašky. Evu Hudečkovou vzpomínám. Večeře u Miloše Formana mi unikla, tam jsem skutečně nebyl, jiní hravě. :-)
Je fakt, že ty vlivy od mala byly silné a mnohostranné. Takže opět vyberu, jako předtím, to, co je stylové pro astrologii.
Strana táty byla ta tolerantní, matky ta disciplíny, aspoň z jednoho pohledu. Víceméně samozřejmě, jak je v takovýchto hudebních rodinách, jsem začal od nejútlejšího dětství hrát na hudební nástroj a v mém případě to byl klavír. Veden jsem byl v životě převážně matkou, v těch oficiálnějších věcech a jedno téma bylo, podle jednoho amerického psychologa a knížky Pohyby ruček, k myšlení krůček. Což se mnou začalo hned a hodně ladit. Pamatuji si, jak jsem neváhal doma o samotě rozebrat drahé hodiny až na kolečka. Hodně jsem se vyptával, hodně rozebíral a dost naslouchal. Podněty byly silné a střídavé, po hodinách to byl žebřík. Tam už rodiče poprvé ustrnuli, jestli se něco nepřehání. Venku jsem též poměrně dost běhal a jezdil na kole a kamarádil s kde kým. První vliv z venčí byl přes jednoho básníka, známého matky, kam jsem začal pravidelně chodit, abych testoval jeho básně pro děti, které právě napsal. To bývala nádherná rána a z nich to pokračovalo těmi dalšími vlivy. Odtamtud jsem putoval do školky. Tam se obrátil list. Školka byla jako film z Hongkongu na pokračování, tam jsem byl denně odborně zmlácen. Co bylo ty dny na videu a v televizi, to některé děti ve školce natáčely následující den na ostro znovu jako reprízu. :-) Si to jen představte, když chodíte z poezie rovnou do ringu v Hongkongu...
Na klavír jsem hrál poměrně disciplinovaně, pod vedením matky. A rovněž paní učitelky z umělecké školy. Občas jsem tak měl v hodině učitelky dvě... Táta si nechával své vlivy na později, až se "rozehraju". Vyhrával jsem soutěže a nejlepší výrok na mou adresu byl, že jsem hrál jako malý Mozart, tečička na tom i být mohla. To mi bylo něco přes deset. Ale pak se ve mne začaly vzmáhat knihy, až převládly. Pamatuju si, že když cvičil na klavír táta a řekl, že už nemůže, hodně jsem jako dítě zapřemýšlel a pak přiběhl z koupelny s kýblem ledové vody, vyndal z něj hadr a kartáč na podlahu a celého ho zezadu polil...
Původně a průběžně, se považuji za filozofa, i takový dobrý jmenovatel pro všechno další. Další vliv byly knížky, takže s nima mám společného něco tu i onde a to mne drží dodnes i nadále. V dalším, je fakt, že ty různé a silné rodinné vlivy mi přidávaly na napětí a zejména táta mne dokázal hodně urychlit. Tohle uměl nejvíce. On byl v tomto osobnost řekněme jednoduše zcela posedlá hudbou a jejími vrcholy, největšími umělci, hlavně hudebními, ale i literárními, filmovými a řadou dalších. Byl schopen odpovídat prakticky na cokoli, u mne upřednostňoval takový koncentrát výrazu, pointy a akorátního počtu slov, obvykle ještě s výzvou. Řada osob v rodině se na to, pravda, jaksi ne kupodivu, strhala... Já už v té době, někdy okolo patnácti let, jsem byl schopen stručně završovat řadu filozofií s tím, že východ jsem začínal vidět v duchovnu, ze kterého jsem tehdy měl pár konkrétních střípků, jako hathajógu od André van Lysebetha a ještě tak jednu, dvě podobné záležitosti, plus pár velkých na mne spadlo později. Což se mnou rostlo, včetně nabitých situací, kdy jsme s kamarády ze školy jako v zákopu, probírali, co asi ta jóga dál může skrývat a podobně. Za kritickou větu při branném cvičení jsem pak byl zvolen na výcvik k elitním ruským tankistům, ale zůstalo jen u slovní výstrahy. Stal jsem se i experimentem, začínajícím fyzikou, ze které mne dál prvně oslovilo vlastně něco duchovního, Einstein je jasnou zmínkou v této souvislosti, takže takhle snadno a vtipně. Nakonec jsem dostal i originální radu k druhu řídkého experimentu, vytvořit v té době něco nového a jinak, ve světě, co to potřeboval již akutně, dáno od jedné nakloněné učitelky, abych se vydal touto cestou a něco objevoval "jakkoli, jelikož doba je krizová a jaká ještě v dějinách nebyla."
Děda z tátovy strany měl sen být letec, což se mi též v životě vyskytlo, každopádně jsem byl leteckým modelářem. Nabídku jsem dostal i od závodníka silničních motorek. Když skočím dále, tak je tu zajimavý moment, jelikož jsem už věděl o astrologii, ale první astrolog, se kterým jsem se potkal a který studoval můj horoskop, mi řekl, že můj horoskop je na interpretaci těžký, takže mi sdělil, že se mám ptát a zkonzultovat každého astrologa, se kterým se v životě potkám. Takže, astrologie mi na začátku pomohla snad jako nic jiného, to ona umí na výbornou ve věcech, co je pro vás v životě nějaká záhada prostě, osobní či jiná, ale většinou osobní.
Z jiného soudku, jsem napsal i knížku dalších parodií Luďka Soboty, kterou mi málem vydali. Což byla taková paralela Labyrintu Komenského. Jen s Luďkem, který zde procházel světem tiše a tu jako kometa, tu se objevil jako čínský mistr, tu se zase octl na pražském Smíchově a nebo někde, jako exploze, se objevil v Chebu na internátě...
Později, další momentka, mne chytlo parodování rapových textů, kdy mne jednou mládež svými prosbami o překlad jednoho jejich textu přivedla k novince prvně spatřené, což ale dnes už taky ne, toxin je toxin, řekl by doktor Šimsa, doporučuji vřele knihu od V. Vondráčka, Lékař vzpomíná a Lékař dále vzpomíná, řadu nejlepších lékařů jsem odsud vyňal a poslal J. Hůlkovi pro komentář, jelikož Šimsa je pravděpodobně předlohou Řimsy; u mne to mělo pokračování v podobě originálního odreagování z přemýšlení, vraceje se k prvnímu téma, pohlednice a kalendáře by to byly pěkné!
Jůlius Hůlek píše takzvané Kraviny... občas jsme je psali odděleně, přesto paralelně. Já hodně věcí zase vyhazuju, poté, co je napíšu, nebo založím a nenajdu. Zde je jeho poslední knížka s tímto téma, mé poslední minidílko je šedé a pokračuje opět Jůlek alias již z knížky od Jůliuse Hůlka a Josefa Dlabala, ano: 167 kravin:
Táta se věnoval vytáčení talířů na cirkusové tyči, ale přes vážný tón byl ohromným humoristou. Pamatuji, když jsme spolu četli tehdy Dikobraz, že vás to mohlo stát bezvědomí.
V Severoindické astrologii je hlavním znamením Ascendent či Lagna a pak Luna v nakšatře, kde jsem Blíženec a Punarvásu. V tropickém zodiaku jsem znamením Slunce Kozoroh. V tropickém zodiaku je mou nejzajímavější konstelací Jupiter s Venuší ve Vodnáři. V siderickém zodiaku Mars v Beranu.
Poslední knížka s hromádkou dalších, co se mi objevila v knihovně, jsou Gulliverovy cesty. První Gulliverovy cesty byly pro mne Kubula a Kuba Kubikula a poslední je nepřečtená tisícistránková kniha Kronika Pickwickova klubu od Charlese Dickense, o Rabelaisově Gargantue a Pantagruelu nemluvě.